Historie českých vitráží

Vitráž - nebo také vitraj - je označení pro nejstarší způsob prosklení oken. Také první zprávy o českém skle se týkají vitráží. V sázavské kronice je k roku 1162 zmínka o opatu Regnardovi, který se vyznal "v umění vysazovati skelnou mozaiku". Z roku 1276 je doklad o dvou skleněných oknech kostela sv.Víta na Pražském hradě s malbou výjevů z bible, která nechal osadit pražský biskup Jan III. O vitrážích máme z dalších let řadu zpráv, které ukazují, že toto umění bylo u nás značně rozšířené. Roku 1367 dostal skla do oken nově založený klášter v Třeboni a krátce poté i zámecká kaple v Českém Krumlově. Kardinál Piccolomini ( pozdější papež Pius II.) v roce 1451 napsal "V celé Evropě žádné království nemá tak nádherných a lépe okrášlených kostelů jako české ... s okny ze světlého a umě zhotoveného skla. A to vše nachází se nejen ve městech a městečkách, nýbrž i ve vsích ".

Až do 18.stol. nebyli schopni skláři vyrobit sklo v takových rozměrech, aby mohli z jednoho kusu skla zasklít i běžné okenní otvory. Kromě nejstaršího litého skla, vyráběli skláři malá skla, kterým říkali průhledová kolečka, terčíky nebo sprostá kolečka. Dnes tato kolečka nazýváme pupky nebo také bucny. Byla roztáčená na desce a v dřevěném korýtku, aby se docílilo stejných velikostí. Dalším druhem bylo sklo foukané, které dnes označujeme jako sklo antik. Sklář vyfoukl válec tenkého skla, který podélně rozstřihl a za stálého nahřívání narovnal. Specifikou českého skla pro vitráže bylo však sklo terčové (označované také jako dvojitá kolečka či velká prohlédací kolečka). Jednalo se také o roztáčené sklo (jako u bucen), ale postup byl složitější a toto sklo bylo v průhledu mnohem příjemnější a ušlechtilejší. Tomu odpovídala také cena - v roce 1694 bylo v Planské huti možno za zlatku koupit 100ks rozličného dutého skla (číše, sklenice a pod.) nebo 100ks dvojitých prohledacích terčů, či půl truhly sprostých koleček (což bylo několik tzv. velkých kop - velká kopa byla běžných 60ks + několik koleček zdarma na rozbití).

Skla se používala v našich zemích potašová (draselná) a odbarvovaná burelem. Základní suroviny pro naše sklo (písek,vápno a potaš " z dobrého bukového popelu") po roztavení poskytovaly sklo žlutozelené barvy, tzv. sklo lesní. Přidáním burelu ( který obsahuje mangan a barví sklovinu fialově ) dosáhli skláři téměř bezbarvého skla. Dávkování bylo však vždy záležitostí citu a zkušenosti a výsledek vždy nejistý. I takto odbarvené sklo má většinou různé barevné odstíny od zelené, přes žlutou, modrou až po fialovou. Tato technologie, lišící se od benátské a založená na užití drasla místo sody, vycházela z českých podmínek a dostupných surovin a byla dovedená postupně k dokonalosti tzv. českého křišťálu. Na rozdíl od nejslavnějšího benátského skla , bylo naše sklo méně křehké a dá-li se to u skla říci - i pružné. Je nutné však přiznat, že bylo méně tvárné.

Evropské sklo mělo tři období celosvětové proslulosti. Prvním slavným sklem bylo sodné sklo z Benátské republiky. V 17.stol. proslulo české draselné sklo, které bylo v následujícím století bylo vytlačeno z trhů olovnatým křišťálem anglickým. Ještě jednou se proslavilo naše sklo v 19.stol. a to na krátkou dobu umem malířů, brusičů a rytců.

Skla vitráží byla spojována olovem, které bylo buď přecínováno po celém povrchu nebo byly spájeny pouze spoje olova. Pro životnost vitráží byla příprava olova stejně důležitá jako výběr a kvalita skla. Příprava olova byla různá podle ornamentu vitráže. U složitých a figurálních vitráží se používalo olova měkkého, pro rovné obrazce olova tvrdšího “ přimaštěného ”. Přimašťovalo se starým olovem z rozebraných vitráží.

Pro malbu vitráží se používalo jemně rozemletého, barevného skla. Tento skleněný prášek se třel s éterickými oleji (levandulový, rozmarýnový a pod.) , či u lazur a valér s vínem a později roztokem arabské gumy. Hotová malba se vypalovala v pecích. Teplota pro výpal byla dána druhem skla na který se malovalo a druhem sklářské barvy. Znalosti optimálních skel a barev pro určitý druh vitráže býval střežen jako tajemství dílny. Na rozdíl od jiných sklářských barev, které prošly vývojovými změnami, jsou u vitráží stále používány klasické materiály (např. zlato pro rubín, stříbro pro žlutě). Stejně tak se nezměnily i postupy - např. barvy se třou ručně pro každý den práce. To je dáno vlastnostmi éterických olejů. A je to snad jediná malířská technika, kde se vývoj jakoby zastavil.
Pro nás jsou překvapivé i další materiály, které naši předchůdci používali. Např. k tmelení vitráží se běžně používal sklenářský tmel , jehož složení bylo podobné dnešnímu (olej a křída). Na několika kostelech jsme však našli tmel z min.století, který byl dosud měkký a dal se v ruce rozmačkat a znovu použít. Nebo kované konstrukce vitráží - můžeme říci, že železo u konstrukcí starých 100-200 let je v daleko lepším stavu ( méně zkorodované ) než železo konstrukcí starých pouze 50 let. Což je zřejmě dáno velice kvalitním miniovým nátěrem.

Vitráže v kostelech měly i určitý řád. Nejen ve výjevech, ale i v propustnosti světla. Zejména v got. katedrálách je barevnými valérami skla docílen dojem, že nejvíce světla je u katedry. Málo kdo si to uvědomí, například okna vysokého chóru v katedrále sv.Víta, která hlavně prosvětlují střední loď, působí na návštěvníky dojmem, že jsou všechna ze stejného skla. Ve skutečnosti jsou tato skla od barvy zelené (u vstupu) do žluté (u katedry).

Často se vitráže “modernizovaly”, a to ne vždy v jejich prospěch. V archivu Schwarzenberské kanceláře je zápis z roku 1911, který kritizuje nově osazené malované vitráže v Kájovském kostele, které nahradily původní, prý krásné vitráže z čirého skla. Obvykle se totiž našel donátor, který si přál osadit nové vitráže s věnováním. Vitráže, které byly vždy drahou záležitostí, byly také záležitostí prestiže. Donátor také prohlížel vitráž zblízka. A snad proto jsou malby provedeny do takových detailů jako jsou řasy či pihy. Ze vzdálenosti, z které tyto malby běžně vidíte, nemůžete tyto drobnosti vůbec postřehnout.

Snad na každé vitráži najdeme diamantem vyryté jméno donátora a zhotovitele, data vzniku a také rady pro opravy , či jiné dobové údaje. Jsou to často kouzelná a překvapivá zjištění. Např. vitráž Posledního soudu v katedrále sv.Víta dává pěkný příklad antipatie Maxe Švabinského k Josefu Mánesovi. A vlastně i naschválů, které prováděli vitražisté Maxi Švabinskému při zhotovování této vitráže. Za postavou císaře Karla IV. vykukuje Josef Mánes jakoby Švabinskému natruc. A vitražistům se podařilo propašovat tuto postavu až do hotového díla.

Domnívám se, že krása vitráží z našeho draselného terčového skla nebyla dosud překonána. Tato skla se v koších vystlaných slámou rozvážela po celém světě. A mnoho evropských kostelů má dosud vitráže z tohoto českého skla. Vždyť naše sklo nebylo proslaveno jen objevy pana Lehmanna, Egermana a umem šumavských a krkonošských foukačů, rytců a malířů, ale např. terčová skla z českých hutí se v koších vystlaných slamou rozvážela po celé Evropě. Okenní terče malované v Čechách najdete ve sbírkách celého světa a mnoho rakouských, německých a maďarských kostelů má vitráže z našeho terčového skla. Je mi velmi líto, že nemohu vzorek tohoto terčového skla na této stránce ukázat. Počítač nedokáže zobrazit jemné barevné valéry od zelené, přes modrou, žlutou až po fialovou. Stejně tak nedokáže přiblížit zvláštní lom světla procházejícího tímto sklem, jaký jsme doposud u žádného jiného skla neviděli. Je velká škoda, že se dnes nahrazuje toto sklo bezcenným průmyslovým sklem a tak jedna historická chlouba českého sklářství u nás nenávratně mizí. Je to způsobeno neznalostí, neboť toto sklo nepůsobí tak výrazně jako bucny, antik či litá skla.

Při opravách vitráží se u nás dnes používá výhradně jednoho postupu. A to překládání vitráží do nového olova. Je to podle mého názoru tím, že se vitráže opravují až v době, kdy jsou již zcela devastované, skla rozpraskaná a začínají vypadávat. Olověná osnova je již zcela viditelně zborcená a nebo kdy dojde již k vypadnutí celého dílce.

Životnost olova i skla je obdivuhodná a slabým článkem vitráží je cín ( vlastně pájka Pb + Sn ), který se používá na sletování olověných spojů a zejména kovové výztuže, které brání nárazovému vodorovnému pohybu dílců.

Cínová pájka je mnohem křehčí než olovo a při pohybu (chvění) vitráže počíná časem praskat. Výztuže zase při korozi zeslabují svůj průměr a příponky, kterými je vitráž k těmto výztužím přichycena, se uvolňují. Tím mají vitráže větší možnost pohybu a proces uvolňování se urychluje. Olovo se začne vytahovat a "odchlípne" od skla. Pak dochází k vypadávání tmelu, uvolňování skla v osnově a jeho praskání a počíná celkové borcení olověné osnovy.

Dříve se životnost vitráží udržovala pravidelnou údržbou. Tato údržba spočívala v následujících pracích : nátěry výztuží, krycích plechů, klínků - prostě všech kovových konstrukcí vitráží aby se omezila koroze, výměna již zeslabených výztuží, nové utažení příponek , doplnění vypadlého tmelu (plošné přetmelení) a přihlazení olověné osnovy ke sklu, případně výměna jednotlivých rozbitých skel. Touto jednoduchou prací dokázali naši předkové udržovat originály vitráží mnohonásobně déle, než je tomu dnes. Navíc nehrozilo nebezpečí náhlého vypadnutí celého dílce při větším větru (jako se stalo v kostele sv.Tomáše na Malé Straně). Tato údržba se na velkých objektech prováděla pravidelně vždy po několika desítkách let. V roce 1908 se např. sklenář z Hluboké nad Vltavou omlouval kájovskému faráři, že nemůže provést přesklení oken v kostele - v požadovaném termínu - neboť : "........milostivé panstvo odjelo do Francie a on má mnoho práce v jejich pokojích, kde po mnoho let nebyly opravy prováděny......".

Podle našich zkušeností ( z Vladislavského sálu a Míčovny ) vychází cena za takovouto údržbu v rozmezí cca 15 - 25 % z ceny za překládaní vitráže.

Dnes už umíme (díky digitální technice) opravit i prasklé spoje letování, aniž by se nadměrně vyhřálo okolní olovo. Jedinou krátkodobou ,optickou nevýhodou je to, že vitráže nesvítí novým cínem a skla nedokážeme tak dobře vyčistit jako v dílně.