Katedrála Sv.Víta, kaple sv.Ondřeje, Martinická kaple

Pokusím se opravy historických vitráží uvést na příkladu jednoho dílce z vitráže kaple sv.Ondřeje (Martinické) katedrály Sv.Víta v Praze.

Po posouzení stavu vitráže bylo Památkáři a Správou kanceláře prezidenta rozhodnuto,že vitráž bude opravována takto:
1. Kružba (to je ta horní část okna) bude opravena na místě bez demontáže. Jednalo se vlastně jen o očištění, přeletování výztuží a nové přetmelení.
2. Spodní část okna, která se již počínala bortit (olověná osnova byla již roztrhána) bude demontována a přeložena do nového olova.

Kvůli velikosti své dílny jsem spodní část okna opravoval po polovinách. Obrázek ukazuje vitráž , kdy byla již opravena kružba a pravá polovina spodní části. Levá polovina je právě demontována. Dílec o kterém budu dále psát, je na obrázku označen červenou šipkou.

Před vyjmutím byly dílce přeměřeny, ofoceny a

přelepeny zpevňující páskou, protože se rozpadaly. V dílně jsem nejprve udělal otisky vedení olova na kartony a určil orientační složení původního olova a výluhů na skle. Olovo bylo poměrně tvrdé tzv.přimaštěné. To bylo v té době naprosto běžné. Jednalo se vlastně o téměř čisté olovo, ke kterému přidávali při tavaní staré olovo z dříve rozebraných vitráží. Na povrchu skel bylo vyluhováno vápno ve formě sádrovce (CaSO₄ . 2 H₂O) a vzhledem k tomu, že tato barvená skla byla vždy silně draselná, byl zde nalezen i v menší míře syngenit ( K₂Ca/SO₄/₂ . H₂O ).
Základní kresba byla provedena tzv.schwarzlotem (zvláštním, černým, matným smaltem), stínování hnědými smalty a valéry transparentními smalty. Lazurování z vnější strany skel bylo provedeno výhradně stříbrem (žlutou lazurou).
U rozbitých střepů jsem si pochopitelně vyzkoušel i tavný bod smaltů a ten se pohyboval v rozmezí 540ºC - 600ºC.

Čištění skel:.
Po rozebrání každého dílce bylo nutné jednotlivá skla vyšistit. To byl největší problém který jsenebezpečné.

Použití některých m musel vyřešit. Hrubé odstraňování výkvětů bylo dost dnes používaných prostředků (emulze z mleté pemzy či kokosových skořápek) se mi zdály dost nebezpečné. Povrch skla byl velmi nerovný (jednalo se o sklo katedrálního typu) s velmi jemnými lazurami. Použití starého postupu čištění pomocí vídeňského vápna , bylo velice pomalé a navíc bych používal velmi zaásaditého roztoku. Nakonec se mi osvědčilo tření povrchu skla buničitou vatou namočenou v emulzi plavené křídy v měkké vodě. Tento postup byl sice pracný, ale fungoval. K lazurám byla tato emulze naprosto netečná.

Třetí obrázek ukazuje výkvěty na ske (v oválu mnohonásobné zvětšení povrchu).

Konzervace skel:
Dalším problémem byla konzervace povrchu skla. Konzervovat ano, či ne? V literatuře jsem nenašel ani jeden příklad, kdy by se konzervace vitráží osvědčila (ať už to bylo natavení tenké vrstvy nízkotavného skla na povrch, použití různých pryskyřic, ochranné předsklení a pod.). Vždy se po několika letech ( 10- 20 let) ukázalo, že toto optření bylo pro staré sklo naprosto zničující. Také dobrozdání Výzkumného ústavu sklářského v Teplicích nijak nepomohlo. Já sám měl velmi smutnou zkušenost s ochrannou vitráží ze zámku v Lánech. Po pouhých patnácti letech od jejich opravy jsem tam zachraňoval malbu vitráží (na oknech se objevila hnědá plíseň ).
Po posouzení všech alternativ, jsme s památkáři rozhodli, že ponecháme skla tak jsk jsou a povrch bude pouze očištěn.

Malba kopií:
Některá skla byla tak rozbita, že

bylo nutné provést jejich kopii. Naštěstí jsem měl určitou zásobu starého katedrálního skla, takže problém na co malovat byl vyřešen. Barvy, které jsem použil byly vypalovány na poněkud vyšší teplotu ( 580 - 640°C), což však na výsledný dojem nemělo žádný vliv.

Skládání do olova :
Nakonec byly skla vloženy do nového olova, oboustranně přecínovány, přetmeleny směsí plavené křídy a lněného oleje s malým příměsem sikativu a opět osazeny na původní místo .

Související práce:
Souvisejícími pracemi byla konzervace a nátěry výztuží, nosné kovové konstrukce, krycích plechů a klínků. Některé výztuže byly rzí již tak zeslabeny, že bylo nutné vyrobit jejich kopie.
Původní vitráže byly k výztužím přitaženy pomocí olověného pásku. Jelikož byly všechny výztuže od osnovy odtrženy, rozhodl jsem se použít místo olova pásku měděného.
Doufám že životnost tohoto připojení bude delší.

Závěr:
Na závěr bych chtěl uvést alespoň dvě zajímavosti.
Tato vitráž byla zhotovena v roce 1880. Přitmelení ke kovové konstrukci bylo provedeno sklářským kytem (plavená křída a olej). Když jsem tento kyt vysekával všiml jsem si, že když jej chvíli mnu v ruce, změkne, zvláční a může se znovu použít. Představte si - tmel starý téměř 120 let.

Všechny kovové prvky byly opatřeny nátěrem s tímto složením: suříkový (miniový) základ a černý olejový nátěr s velkým obsahem grafitu (tuhy). Když jsem proškrábl nátěr, objevilo se naprosto lesklé (nerezavé) železo. Pouze u některých výztuží došlo k porušení nátěru a v těchto místech byly výztuže úplně přerezlé.